Totemy, bubny a náčelníci

Sedíme tuhle u piva a uzených žeber s partou kamarádů a probíráme Tour de France a řeckou krizi. Témata jsou to výživná a tak se nikdo nepohoršuje, že šťavnatá jsou nejen ta žebra, ale i výrazy a komentáře politického dění či cyklistického superzávodu. Ba právě naopak, známe se dlouho, jsme přece parta a drsné vtípky k nám patří. Přepsat se to nedá, co byste taky čekali od ředitele stohlavé firmy, docenta na univerzitě, IT manažera a bývalého lékaře.

„Staví se tu kolega“, zabublá docent mezi řečí. A opravdu se stavil. Přisedl, dal si jemně perlivou a zapojil se do diskuze. Precizně formuluje, vrší na sebe argumenty, dokládá svoje tvrzení, evidentně mu to myslí. Tuhle dokonce i citát. Jen ta konverzace jaksi tuhne. „Neříkal jste, že musíte domů?“ nadhodí parťák – ředitel. Když návštěvník odešel, téměř ztracený večer znovu nabral obrátky. Říká se tomu flow.

Ráno začíná jiný příběh. Ve vaší firmě váznou výsledky, drhne to, zevnitř tomu říkáte upřesňování strategie a zvenku je to chaos. Není divu, že akcionáři najali supermanažera. Slušná řádka úspěchů, podle CV si poradil s nejednou zapeklitou situací. Vzdělání, jazyky, má prostě všechno. Ověřeno osobně u řady referencí. Teď se budou dít věci.

A děly. Po skvělém začátku jakoby začal ztrácet jistotu. On říká: „vize, transformujeme odvětví, vytvoříme revoluční byznys model“. Lidi v kuloárech: „Kecy z Jobse, takhle to u nás nefunguje, už aby byl pryč“. Za půl roku byl. Jak je možné, že to takhle nesedlo? Vždyť měl všechny předpoklady firmu posunout dál, tak jako ty předchozí. Jenže nebyl náčelník vašeho firemního kmene. Nepochopil, jak se jím stát.

Žijeme v moderní době, leč pod nánosem bitů, displejů a syntetických obalů tepou prastaré archetypy. Víc než firma je pro nás náš kmen – lidi, se kterými se setkáváme, vnímáme je, tvoří naši nejbližší síť. Nemůže jich být moc, tak do stovky-dvou. Pracovní kmen, hospodský kmen. Korporace je společenství kmenů. Každý z nich má svůj jazyk a svého náčelníka. Kmenové tamtamy mají svůj vlastní rytmus a ten je třeba respektovat. Když chcete, aby tloukl rychleji, musíte se napřed naladit a začít stejně jako ostatní. A pak postupně přidávat.

Manažer ve firmě, kde jsou soukmenovci zvyklí na drsnou realitu, tvrdé zacházení a řeknou vám, že „to tu stojí za houby“, nemůže začít vizí, jednotou a vznosnými cíli. Napřed musí lidi přesvědčit, že si můžou vážit sami sebe. Jasně ukazovat, co je správné a co ne, oceňovat dobrou práci. Dokud nepřevládne pocit „jsem fakt dobrej“. Teprve pak je čas opatrně začít s vizí, neboli posunout kmen do další vývojové fáze. Když to uspěchá, dopadne stejně, jako docentův kolega včera v hospodě. „A nechcete už, šéfe, radši jít?“

Mimochodem, když jsem se byl podívat na docentovu přednášku, jeho studenti ho žrali. Precizní formulace, vrší na sebe argumenty, dokládá svoje tvrzení, tu a tam citát, evidentně mu to myslí. Cizelovaný jazyk, kterému skoro nerozumím. Žádné řeči jako u půllitru. Takhle vypadá univerzitní náčelník.

Už rozumím, proč docent pořád tvrdí, že je potřeba se učit jazyky. Každý aspoň ve třech verzích, pro každý ze svých kmenů jeden.

P.S. A říká se tomu Tribal Leadership.

Filip Kvapil

Foto: FreeImages.com